Ze všeho nejvíc miluju holky, co někam dojdou a hned si fotí selfíčka a posílají je na fejs, aby všechny a hlavně sebe přesvědčili, jak jsou šťastné ... Ostatně, tak vytrvale každá tvrdí, že je šťastná, že na toho druhého už jí jaksi nezbude touha a chuť se přizpůsobit .. Co vlastně dnešní holka může klukovi dát ? Vařit většinou neumí, uklízet ji nebaví, naopak dříve, nebo později začne na kluka, že by měl vařit, uklízet a vydělávat on, protože ona se chce hlavně bavit, nebo realizovat v práci. Kamarády by on taky mít neměl, měl by se věnovat jí ... Proč by tedy měl mít holku, když maminka vše zastane líp a nesekýruje ? A sex ? Vždy se najde nějaká smutná kamarádka, ...

No ono je to i naopak. Proč dělat chlapovi služku? Pokud oba pracují víceméně stejně, proč by měla vařit a uklízet jen žena?

Tak ono je to tím, že naše doba nabízí lidem prostě mnohem více možností, jak se realizovat nebo co dělat, co vyzkoušet atd., než tomu bývalo v minulosti. Proto lidé také mnohem častěji odkládají založení rodiny na později - postupně se nám to posunulo z nějakých 18-19 let na 25, 28, 30, 32, 35 i dále. I v tomto věku lze stále biologicky začít se založením rodiny. Ale narůstat to samozřejmě nebude věčně - u mužů to lze, ale u žen se prvorodičství po 40. roce už moc nedoporučuje. A to není žádná diskriminace, prostě to tak je dané přírodou. Ale budiž. Problém však nastane, že pokud člověk zabředne v tomto free single životě příliš dlouho, už se to stane jeho přirozeností a velmi těžko se to mění, člověk raději odkládá, odkládá, i na neurčito, a aby měl klid, tak si to porůznu zdůvodňuje právě formulacemi, že "mu to vlastně takto vyhovuje", že "nic nepotřebuje, vystačí si" a že je to vlastně fajn. Jenže to je velmi krátkozraké. Každý jednou zemře a vše co vytvořil je třeba někomu předat, a pokud nemá potomky, tak není ve finále komu. Potom je takový život samoúčelný a zbytečný - k čemu je hromadit si zážitky a cestovatelská dobrodružství, nebo extrémní péče o tělo, úporná cvičení, sebezdokonalování, když si to člověk do hrobu nevezme a úmrtím vše zmizí (tedy vytvořená hodnota rovná se nule...)? Navíc i ve stáří ty děti člověka podpoří, aby nebyl sám, což člověk ocení právě až v tom stáří, ale pokud nikoho nemá, už to nedožene. A v neposlední řadě je tu také fakt, že člověk ve stáří čerpá starobní důchod, který mu díky systému platí potomci těch lidí, kteří se rozhodli děti mít, a přitom oni sami tu nikoho po sobě nezanechají. Takže velmi sobecký přístup.

Proč sobecký? Nepřemýšlel jste náhodou nad tím, že evoluce a celé předávání genů je vrcholně sobecký akt?

Prostě a jednoduše, evoluce pokračuje a vyřazuje geny.

Trošku mě v textu zaráží dost jednostranný pohled na singles stav v tom smyslu, že je autorka přesvědčená, co naprostá většina z nich chce, nebo nechce, jakože naprostá většina singles nechce zůstat doživtoně sama nebo že jsou v tomto stavu nedobrovolně, že se jen zklamali z předchozích vzathů a že jsou dokonce v pětatřiceti už podezřelí... Dost netolerantní přístup. To, že někdo je sám, ještě neznamená, že mu může autorka vidět do hlavy a bezpečně usuzovat, co ten člověk chce nebo nechce. Lidé jsou různí a jejich chápání svému smyslu života se rozhodně nedělí do dvou protikladných kategorií: je sám, ale raději by nechtěl / není sám a ani být nechce. Já znám ze svého blízkého okolí několik lidí přes třicet, kteří jsou single a nikdy jsem je neslyšel říkat, že jsou v tom nedobrovolněnebo že by chtěli někoho mít, kdyby mohli. A to je znám léta, řekli jsem si uý hodně jiných věcí. Já jsem single taky, dokonce jsem nikdy žádný vztah neměl, ani krátkodobý. momentálně nemám žádný důvod si vztah hledat a ani do budoucna o něčem takovém uvažovat. Myšlenka být do smrti sám mi připadá celkem přirozená (tedy myslím tím sám doma, ne sám bez přátel a lidí okolo). Žádnou kariéru nedělám, mám jednoduchou a naprosto pohodovou práci, spoustu volného času. Je mi dobře, konečně rozumím mnoha věcem a myslím, že zažívám nejlepší léta svého života. Proč bych na tom něco měnil? Fyzickou ani duševní ujmou taky netrpím. A to je mi 34, takže příští rok už budu v kategorii "podezřelí". Jenom vlastně nevím z čeho.

Rozhodně nikoho neodsuzuji a vycházím jen na základě vlastních "zkušeností", pokud se to takto dá nazvat. Text byl spíše úvahou, samozřejmě osobní úvahou, která neměla nikoho pohoršit ani negativně zaškatulkovat. Mě zase zaráží texty o lidech žijících single, jež jsou ve své podstatě odsuzující - jako něco špatného. a propos...znám jen v blízkém okolí asi 3 možná 4 otcovy spolužáky, kteří se nikdy neoženili a žijí sami. A to je prosím ročník 1955 - 56. Tak vážně nevím, proč naši generaci musí stále někdo zkoumat a nálepkovat.

Tak, jak jste to vylíčila, tak nechápu proč se nad tím označením pozastavujete. To vám (nemyslím osobně) nikdo nenařídil ani nezařídil a protože je to vaše volní rozhodnutí, tak si myslím, že je to označení korektní.

Sice znáte řadu snglů nad třicet, nad kterými nelámete hůl ale když je mu/jí přese 35 a je furt sám/sama tak je to krajně podezřelé...

Nechci to zakřiknout, ale myslím, že se dostáváme na stopu příčiny toho neutěšeného stavu.

Možná na vysvětlení - single je člověk, který nemá partnera, ale žije ve své samostatné domácnosti. Podezřelí svobodní nad 35 jsou v zásadě jen ti, kteří ještě bydlí u maminky a nechávají se opečovávat. V článku jsem to nerozepsala, moje chyba. Možná příště...